Skip to main content

Dědeček by měl radost

Historie naší rodiny je pevně spjatá se zemědělstvím. Půdu i statek nám kdysi vzali během kolektivizace, ale ani to rodinnou tradici nedokázalo rozbít.

Přečíst příběh

Sedláci tělem i duší

Pocházíme z rodu sedláků a k této tradici se hrdě hlásíme. Naše rodina byla vždycky pevně připoutaná k půdě a zvířatům. Dědeček měl v Rybníčku velké hospodářství, kolem 15 hektarů. My sami jsme původně o práci v zemědělství neuvažovali, ale když jsme na začátku 90. let získali zpět zabraná pole, byla před námi výzva. A my se rozhodli ji přijmout.

Doba temna

Rodinnou tradici málem úplně zpřetrhali komunisté v rámci kolektivizace venkova. Dědečka označili za kulaka a v roce 1955 musel statek s celou rodinou opustit. Dostali tenkrát seznam věcí, které si mohli vzít s sebou a byli přesunuti na okres Přerov. Dědeček strávil půl roku v dolech a tatínek, kterému bylo tenkrát 19 let, ani nemohl dokončit střední školu.

Návrat ke kořenům

Po roce 1989 zatoužil tatínek po návratu do rodného Rybníčka. Statek, kde prožil dětství, byl už dávno srovnaný se zemí a na jeho místě stála bytovka. Naštěstí se podařilo získat zpět to, co je pro zemědělce nejdůležitější – polnosti.

Nová generace

Tatínek už sám nestačil na to, aby obnovil rodinnou zemědělskou tradici. Bylo jasné, že se k němu musí přidat někdo z jeho dětí. Já byla vystudovaná ekonomka a manžel pracoval v IT, ale rozhodli jsme se, že do toho s tatínkem půjdeme.

Vydřené začátky

Nezbývalo nám nic jiného, než postavit nový statek na zelené louce. Napřed ale bylo třeba vybudovat kůlnu a vepřín, takže jsme zatím bydleli společně v podnájmu. Ve dvou místnostech jsme žili s rodiči a našimi dvěma malými dětmi a v zimě si topili v malých kamnech Petra. V roce 1993 jsme se konečně nastěhovali na náš statek.

Objevení šneka

Před pár lety jsme úplně opustili chov prasat a zaměřili se na rostlinnou výrobu. U obilí ale často ani nevíme, kam je přesně odvezou a jak s ním naloží. Proto jsme snili o vlastním produktu, za jehož kvalitu budeme moci osobně ručit. Jednoho dne jsme na Food festivalu ochutnali šneka a bylo rozhodnuto! Stali se z nás milovníci šneků a založili jsme si vlastní malovýrobu.

Někdy si říkáme, co by asi na šneky řekl náš dědeček. Ale věříme, že by byl rád, že jsme se našli v zemědělství a věnujeme se mu se stejnou láskou, jako on. Šnek je do jisté míry i symbolem našeho rodinného příběhu. Šneci se tady jedli už za první republiky, ale za komunistů byl šnekům utrum. Asi proto, že je označili za „buržoazní pochoutku“. Podařilo se nám obnovit naši sedláckou tradici a teď chceme vrátit do české kuchyně i šneka.